Přeskočit na hlavní obsah

 NaNoWriMo

 Listopad jako měsíc pro kreativní duše 

Tenhle blog jsem založila, aniž bych se zdržovala otázkou „proč“. Bylo to dost impulzivní. Co impulzivní nebylo – mé rozhodování o obsahu prvního příspěvku (vlastně druhého, když počítám úvodní představení samy sebe). Bylo mi jasné, že neexistuje nic jako perfektní první téma. Pak jsem ale narazila na něco, co se perfektním jeví.

National Novel Writing Month je nezisková organizace, podporující literární tvůrce z celého světa. Podporující tím nejlepším možným způsobem – jejich sdružováním do jedné komunity. Ze spousty umělců vytváří společenství, které žádnému z jeho členů nedovolí ztratit motivaci. Registrace na webových stránkách NaNoWriMo je zdarma a umožňuje sdílet své kreativní snažení s ostatními, přidávat se do „writing groups“, ve kterých je proces vzájemné podpory ještě efektivnější, účastnit se různých událostí a spoustu dalšího.

Než se organizace stala tím, čím je dnes, byla to třicetidenní výzva, během které měl účastník napsat 50 000 slov románu. Stejně jako v roce 1999, když začínala, probíhá od 1. do 30. listopadu. Výzva samotná je obrovský světový fenomén a účastní se jí každoročně stovky tisíce lidí. A jednou z těch stovek tisíců budu letos i já.

Poprvé jsem se o této události dozvěděla před třemi dny, což je pozoruhodné, vzhledem k tomu, že je starší než já. Je mi jasné, že dosah mých slov není nijak velký, ale i přesto chci alespoň tak, jak to jde, dát vědět dalším, kterým náhodou unikla, vědět o její existenci.

I když současná situace není ideální pro značné množství aktivit, pro tuto je vlastně dokonalá. Navrhuji tedy, pokud vás někdy napadlo začít psát, a nezáleží na tom co, začněte teď.

Určitě doporučuji navštívit webové stránky: https://nanowrimo.org/what-is-nanowrimo, kde si s vysvětlením principu a významu celé organizace, poradili její tvůrci daleko líp než já.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

 To jméno? Jen na úvod tedy  –  „et vie“ znamená doslovně „a život“ (jistě, patří sem člen, ale ten by tomu zkazil kouzlo, bojím se), zároveň se vyslovuje jako [evi], tedy stejně jako Evi, zdrobnělina mého jména. Drobná slovní hříčka, ale pěkná, řekla bych.  Když už jsem se ji rozhodla použít, pokusím se jí dát alespoň další rozměr. Trávím dny učením, domácími pracemi, jídlem a vším čím k běžnému dni patří včetně čtení, sledování seriálů a konverzacemi s přáteli. Tyhle kousky skládačky dávají dohromady den, týden i desetiletí, jen si nejsem jistá, jestli z nich lze poskládat i to, čím by správně měly být – život. Takže zkusím zpomalit a snad některé chybějící kousky najdu tady.
  Tam, kde můžu zase volně dýchat   Dám vám nyní nahlédnout do své mysli, ale nebojte se budu vaším průvodcem, abyste se někde nezatoulali. Jinak to však nejde, protože tohle místo už téměř deset let jinde nenajdete. V hmotném světě přestalo existovat už dávno, já se na něj ale vracím častěji, než bych měla. Z mé palandy se stačí jen trochu natáhnout a dosáhnu na plastovou páku, kterou se otevírá střešní okno. Když se ujistím, že kolem nikdo není, otočím klikou a nohama napřed se vyhoupnu na šikmou střechu. Pocit, který zažívám je jako první zlomek vteřiny, když bosou nohou šlápnu na rozbité sklo. Ještě předtím, než mě zahltí ostrá bolest cítím, jak mým tělem prochází elektřina, jako když blesk zasáhne hromosvod. Cítím jí až v konečcích prstů a hluboko v žaludku. Jenže místo bolesti přichází úleva. Jako by to okno bylo mnohem víc než jen to, jako by bylo branou do světa, co nemá s tím pod mýma nohama nic společného. Z té náhlé změny se mi točí hlava, tak si raději sednu. Ani ne d