Tam, kde můžu zase volně dýchat 

Dám vám nyní nahlédnout do své mysli, ale nebojte se budu vaším průvodcem, abyste se někde nezatoulali. Jinak to však nejde, protože tohle místo už téměř deset let jinde nenajdete. V hmotném světě přestalo existovat už dávno, já se na něj ale vracím častěji, než bych měla.

Z mé palandy se stačí jen trochu natáhnout a dosáhnu na plastovou páku, kterou se otevírá střešní okno. Když se ujistím, že kolem nikdo není, otočím klikou a nohama napřed se vyhoupnu na šikmou střechu. Pocit, který zažívám je jako první zlomek vteřiny, když bosou nohou šlápnu na rozbité sklo. Ještě předtím, než mě zahltí ostrá bolest cítím, jak mým tělem prochází elektřina, jako když blesk zasáhne hromosvod. Cítím jí až v konečcích prstů a hluboko v žaludku. Jenže místo bolesti přichází úleva. Jako by to okno bylo mnohem víc než jen to, jako by bylo branou do světa, co nemá s tím pod mýma nohama nic společného.

Z té náhlé změny se mi točí hlava, tak si raději sednu. Ani ne dva metry ode mě končí šikmý povrch střechy a stačí jeden neuvážený pohyb a spadnu. Na zemi je jen hladký betonový povrch nic, co by můj potenciální pád zbrzdilo. Pád mě ale neděsí tolik jako návrat zpátky.

Pohled na břízu mezi jejíž větvemi prosvítají poslední paprsky podzimního slunce, nebo na zrovna kvetoucí zlatý déšť, se kterým si pohrává svěží jarní vítr, by byl dechberoucí, kdyby na mě nepůsobil právě opačným dojmem. Konečně můžu volně dýchat. Jsem přesně tam, kde bych měla být. Má to, ale háček.

Vím, že vlastně utíkám, schovávám se před tím, co je podle ostatních „skutečný svět“. Ten je pro mě jako káď plná vody, ve které se topím

Alespoň chvíli tu ještě posedím, než se jako mé devítileté já plaše schová zpět do pokoje, když spatří přicházet rodiče, i já vrátím zpět tam, odkud jsem přišla.